Máme odpouštět i těm, kteří svým dlužníkům dluhy nikdy neodpustili? Jak máme mluvit v dobrém o muži, který žil z dluhů a hlouposti svých bližních? Jak máme mluvit v dobrém o lichváři? A proč taky? A co vypovídá o společnosti skutečnost, že odměňuje nejvyšším státním vyznamenáním člověka, pro kterého byly peníze vždy až na prvním místě? Co vypovídá o takové společnosti skutečnost, že udělí Řád Bílého lva in memoriam muži, který se svým celoživotním konáním zasloužil o to, aby se ta zrůdná věta: „Peníze jsou až na prvním místě“ stala obecně přijímanou „morální floskulí“?
Stávalo se, že vzory nám mohli být lidé, kteří byli toho 28. října každoročně zváni nejvyšším představitelem státu do Vladislavského sálu Pražského hradu, a kteří toho, co je dekoroval, často převyšovali lidsky, morálně, svou vzdělaností, svou statečností. Ani to už tak docela neplatí, neboť „zloděj per“ a jeho příšerné oposmluvní dvojče si na Hrad pravidelně zvali a zvou i tvory sobě podobné. Tak je tomu i nyní.
Celý článek na blogu autora v Respektu
a ještě jedna úvaha: Esej Jiřího Přibáně: Etika proti absolutnu. O univerzitních a jiných kreditech, skandálech a nadějích
